Pro nové destinace mám slabost. Stačí náznak neznámého a už přemýšlím, kdy a jak to zažít. A přesně tak to bylo i s Čínou. Když se o ní začali nadšeně bavit mí přátelé a pozvali mě s sebou, bylo mi jasné, že u toho nemůžu chybět.
Byla to cesta plná kontrastů. Taková, kde se během jednoho dne ocitnete uprostřed rušného města, užíváte si stůl plný lokálních neobjevených chutí a o pár dní později stojíte v tichu horské krajiny u jezírek s neuvěřitelně modrou barvou, která nepůsobí reálně. Čína pro mě nebyla jen o místech, ale i o lidech a jejich způsobu života, který je často dost odlišný od toho našeho. O tom, jak přirozeně tráví čas spolu, jak sdílí jídlo, prostor i každodenní momenty.
Peking pro mě byl první skutečný kontakt s čínskou realitou. Intenzivní, živý, místy chaotický, ale zároveň fascinující svou historií. Všude je cítit, že se pohybujete v jednom z kulturních center země. Peking je totiž hlavním městem Číny už více než 800 let a patří mezi tzv. „čtyři velká starověká hlavní města Číny“.
Pokud bych měla tedy dát jedno doporučení, Peking rozhodně stojí za návštěvu, ale sama o sobě bych ho jako jedinou zastávku v Číně nevolila. Je to skvělý úvod, který vám otevře dveře do celé země, ale skutečnou rozmanitost Číny člověk pochopí až ve chvíli, kdy se vydá i dál, mimo hlavní město. Je potřeba říci i méně romantickou stránku, a to že město je poměrně znečištěné a občas zahalené smogem. Je tu velké teplo a vlhko. Znečištění ovzduší bylo v Pekingu dlouhodobě velkým tématem, i když se situace v posledních letech rapidně zlepšuje díky regulacím průmyslu a dopravy.
Peking ale samozřejmě nabízí obrovské množství ikonických míst. Navštívila jsem například Zakázané město, Letní palác nebo Chrám nebes – každé z těchto míst má úplně jinou energii a dává lepší kontext tomu, jak hluboká a komplexní čínská historie je. Zakázané město je největší dochovaný palácový komplex na světě s více než 900 budovami a po téměř 500 let sloužilo jako sídlo císařů dynastií Ming a Qing.
Velmi silný zážitek pro všechny byla i Velká čínská zeď, která ve skutečnosti působí ještě monumentálněji než na fotografiích. Celková délka všech jejích větví přesahuje 21 000 kilometrů a její nejznámější části pocházejí z období dynastie Ming (14.–17. století). Některá stoupání byla poměrně příkrá, tak na to je třeba myslet a zvolit vhodnou obuv. Velká čínská zeď je jednoduše jedno z těch míst, kde opravdu záleží na správně zvolené části i času návštěvy. Některé úseky bývají velmi přeplněné, ale existují i místa, kde člověk zažije zeď téměř v tichu a úplně jiné atmosféře. Privátní cestovní kancelář Exclusive Tours umí zařídit soukromou komorní návštěvu třeba i s piknikem.
Vedle historických památek mě ale nejvíc bavily úplně obyčejné momenty každodenního života. Ráno byly parky plné lidí, kteří společně cvičili tai-chi, tančili nebo procvičovali sestavy a kdokoliv se mohl bez ostychu přidat. Všichni trávili spoustu času venku — hráli karty, posedávali, povídali si nebo se třeba holili u stromu, na kterém měli pověšené malé zrcátko. Stejně pozoruhodné bylo sledovat i fungování ulic a dopravy. Na přechodech často pravidla působila spíš jako doporučení a chodci i řidiči se orientovali hlavně podle pohybu ostatních a vzájemného „očního kontaktu“. Ze začátku to pro mě byl trochu zmatek, ale po chvíli člověk zjistí, že i ten zdánlivý zmatek má vlastně svůj vlastní řád.
Poslední, co bych ráda v Pekingu zmínila, je tradiční pekingská opera. Jde o spojení hudby, zpěvu, tance, akrobacie i symboliky, která má v čínské kultuře hluboký význam. Mně osobně se nejvíce líbily tance s dlouhými barevnými šátky a výrazné masky i líčení postav. Každá barva přitom symbolizuje určitou povahu nebo charakter – například černá představuje čest a dobro, zatímco bílá či žlutá bývají spojovány se zradou nebo zlem. Díky tomu diváci často už na první pohled poznají, jakou roli daná postava v příběhu představuje.
I u jídla jsem si začala víc všímat kulturních rozdílů. Hůlky by se například neměly zapichovat kolmo do rýže, protože to připomíná rituály spojené s uctíváním zesnulých. Také, už jste zkoušeli jíst hůlkami volské oko? Jednou z mých oblíbených restaurací je ten typ, kdy je uprostřed stolu zabudovaný "kotlík" nebo dva s různě ochuceným vývarem, kam ponoříte ingredience, na které máte chuť. K tomu když vám číšník udělá show s dlouhými nudlemi, je to skvělé! V Číně se také nedávají dýška. Když se projdete kolem pouličních stánků, čeká vás jedna kuriozita za druhou. Škorpioni na špejli, mořské hvězdice, kouřící pití... Přístup k dojídání se může lišit. Dříve to bylo vnímáno jako zdvořilé nechat na talíři malé množství jídla jako poděkování hostiteli, že připravil dost a dobře pohostil, dnes se ale čím dál více zdůrazňuje neplýtvání a respekt k jídlu. Nejvíc se mi líbí, jak tady jídlo sdílejí. Vše se dá doprostřed kulatého stolu a každý si dá, na co má chuť. Také se zde k jídlu nepije hlavně čaj, jak jsem si myslela, ale nejčastěji teplá voda, která má velmi dobré zdravotní benefity. Najíst se v Pekingu dá i pod městem v podzemních chodbách, to mi přišlo opravdu zajímavé! Všeobecně správné doporučení restaurací dokáže obrovsky změnit celý zážitek z destinace.
Shanghai je úplně jiná. Moderní, dynamická, sebevědomá. Město, které působí, jako by bylo o krok napřed. Každý večer tu skyline vytváří show, která vás jen tak nepustí a my jsme ji viděli z lodi. Mrakodrapy, světla, pohyb, všechno působí neuvěřitelně energicky. Zhlédli jsme strhující představení a navštívili úžasná muzea. Stačí pár ulic a z luxusních bulvárů se dostanete do míst, kde se odehrává úplně jiný, mnohem autentičtější život. Shanghai je jedno z těch měst, kde správně zvolený hotel zásadně ovlivní celý zážitek z cesty.
Byli jsme se podívat také v tradiční jadeitové dílně, kde nám ukazovali, jak se jadeit opracovává a co všechno pro Číňany symbolizuje. V Evropě člověk bere jadeit hlavně jako hezký kámen do šperků, ale v Číně má mnohem silnější význam. Už po tisíce let je spojovaný se štěstím, ochranou, harmonií a dlouhověkostí. Dříve byl dokonce považován za cennější než zlato.
Nejvíc mě bavilo sledovat samotnou výrobu. Některé kusy se brousí i několik dní a opravdu záleží na každém detailu i odstínu kamene. Hodně známé jsou například jadeitové „koule štěstí“, které se vyrábějí z jednoho kusu kamene a bývají uložené jedna v druhé, až si člověk říká, jak se tam ta menší dostala. Symbolizují harmonii, prosperitu a propojení generací. Když člověk vidí, kolik práce a přesnosti za tím je, začne chápat, proč mají podobné předměty v čínské kultuře takovou hodnotu.
Věděli jste, že zde existují i něco jako Benátky? Akorát se ta vesnička jmenuje Zhouzhuang. Svezete se tam na loďkách podél domů a paní, která nás vezla, tak nám i zazpívala krásnou písničku.
V Shanghai ještě doporučuji navštívit představení s akrobacií, budete na to vzpomínat jako já.
Národní park Huanglong je jedním z těch míst, která působí téměř nereálně. Terasovitá jezírka mají tak intenzivní modrou barvu, že máte pocit, že se díváte na upravenou fotografii. Ve skutečnosti je to ale ještě silnější. Ticho, čistý vzduch, hory kolem – po všech městech to byl úplně jiný svět. Tady jsem si uvědomila, jak extrémně rozmanitá Čína je. A jak důležité je kombinovat města s přírodou. Huanglong je oblast, kam se vyplatí vyrazit co nejdříve ráno. Nejen kvůli světlu a menšímu množství lidí, ale hlavně kvůli poklidné až meditativní atmosféře, která se během dne výrazně změní.
Téměř každý má rád zvířata, proto jsme v Chengdu nadšeně navštívili pandí rezervaci. Viděli jsme, jak se tam o ně starají, jak jim pomáhají přežít a to včetně malinkatých drobečků, kteří ještě spinkali v inkubátoru. Působí klidně a pomalu, ale říkali nám, že jsou to stále divoká zvířata a pohladit by se rozhodně nenechali jen tak. Bylo to úžasné až na jeden okamžik, kdy jsem se tak dychtivě nakláněla pro fotografii, že mi noha uklouzla po vlhkém dřevě a někdo vedle mě mě chytil, abych nespadla k pandě. Moc by mě zajímalo, jak by zareagovala, kdyby se jí ve výběhu objevila vykulená turistka. Pandí rezervace v Chengdu patří mezi místa, kde také doporučuji vyrazit hned po otevření. Pandy bývají ráno nejaktivnější a později během dne většinou jen spí schoulené ve stínu.
S’-čchuanská kuchyně je kapitola sama pro sebe. Extrémně pálivá a intenzivní, až některá jídla byla na hraně toho, co jsem byla schopná zvládnout, ale zároveň to byl jeden z nejautentičtějších gastronomických zážitků celé cesty a nakonec říci si o méně pálivé jde vždy.
Na Emei Shan jsme nechtěli jet jen kvůli fotce nahoře a rychle zase dolů. Většina lidí si vybere pohodlnější variantu — autobusem a lanovkou téměř až k vrcholu — ale my jsme se nakonec rozhodli jít pěšky. A právě díky tomu si tuhle horu a výstup budu pamatovat celý život.
Celý den jsme stoupali po schodech, které chvílemi mizely v mlze a chvílemi mezi vysokými stromy. Sem tam chrám, vůně kadidla, mniši v oranžových rouchách, trochu unavené nohy a opice, které se tvářily, že to tam celé patří jen jim. Večer jsme přespali v jednoduchém horském ubytování a nad ránem vyrazili ještě za tmy na poslední část cesty.
Pamatuju si ten moment úplně přesně. Byla zima, skoro nic nebylo vidět a já si říkala, že možná nakonec neuvidíme vůbec nic. Pak se ale začalo pomalu rozednívat. Pod námi zůstaly mraky a ze šedé mlhy se postupně začala objevovat silueta soch rámující široké zlaté schody a vrchol s obrovskou sochou Buddhy. Nikdo moc nemluvil. Jen jsme tam stáli a koukali. A mně v tu chvíli hlavou proběhlo jen: jo, teď opravdu žiju.
Jen kousek odsud se nachází také Leshanský Buddha, monumentální kamenná skulptura vytesaná do skály nad soutokem řek. Z dálky působí monumentálně, ale zblízka ještě víc. Přesto celé místo nepůsobí okázale, spíš jako by tam Buddha seděl odjakživa. Je třeba přijít co nejdřív ráno, jinak ten klid budete sdílet s opravdu dlouhou frontou lidí.
Hong Kong pro mě byl po pevninské Číně výrazná změna. Na první pohled je znát, že tady věci fungují jinak. Jsou organizovanější, přehlednější a mají velký důraz na pravidla. Velmi rychle si všimnete, jak čisté město ve své hlavní části je. Pohazování odpadků je přísně pokutováno a je to vidět na každém kroku. Veřejný prostor působí upraveně a respekt k němu je samozřejmostí.
Podobně je to i s kouřením. Existují přesně vymezené zóny, kde je možné kouřit, a mimo ně je to zakázané. Dokonce i některé chodníky byly rozdělené na část, kde se smí kouřit a kde ne, vše vyznačené přímo na zemi. Zajímavým detailem jsou i chodníky rozdělené podle směru chůze. V kombinaci s obrovským množstvím lidí to vlastně perfektně funguje a člověk se městem pohybuje překvapivě plynule.
Jedním z nejhezčích chvil byla návštěva Victoria Peak, kam se vyjíždí historickou tramvají Peak Tram. Už samotná trasa prudce vzhůru mezi mrakodrapy je zážitek sama o sobě. A když se nahoře rozsvítí celé panorama Hong Kongu, člověk jen stojí opřený o zábradlí a chvíli vůbec nemá potřebu vytahovat telefon.
Macau mě překvapilo asi nejvíc. Člověk má pocit, jako by se na chvíli ocitl někde mezi Evropou a Asií. Není divu — Macau bylo více než 400 let portugalskou kolonií, což je dodnes vidět úplně všude. Najednou chodíte po ulicích s portugalskými názvy, kolem pastelových domů, historických kostelů a typických černo-bílých dlaždiček, které člověk zná spíš z Lisabonu než z Číny.
Vedle historického centra ale stojí megalomanské hotelové komplexy a kasina, díky kterým se Macau často přezdívá „asijské Las Vegas“. Jenže oproti Las Vegas na mě nepůsobilo tak uměle. Právě ten kontrast starého portugalského centra a futuristických hotelů dává Macau zvláštní atmosféru, kterou jsem nikde jinde nezažila. A mimochodem — místní kuchyně je také směsí portugalských a čínských vlivů, takže je to gastro stop, kde člověk ochutná úplně jiné kombinace chutí než kdekoliv jinde v Číně.
Při krátkém přesunu do Shenzhen jsem pak znovu pocítila další kontrast. Zatímco Hong Kong působí vyváženě a mezinárodně, Shenzhen je rychlý, digitální a orientovaný na budoucnost. Všechno tu funguje přes technologie a tempo je ještě o něco intenzivnější. Měla jsem pocit, že to město vzniká přímo před očima a každých pár měsíců musí vypadat zase jinak. Shenzhen ve mně vyvolal dojem, že se dívám na město budoucnosti v reálném čase. Čína je často spojovaná hlavně s historií, ale právě tady člověk pochopí, jak technologicky napřed některé její části skutečně jsou.
Nakonec jsme vyrazili domů plní zážitků a dodnes si je vyprávíme a vzpomínáme. Určitě je to destinace, kterou by měl každý vášnivý cestovatel zažít.
Čína není jednoduchá destinace. Právě proto ale dokáže nabídnout jedny z nejsilnějších cestovatelských zážitků vůbec — pokud je cesta dobře navržená a člověk ví, kam se vydat. Pokud byste chtěli podobnou cestu připravit na míru, naši Private Travel Designeři vám rádi pomohou.
Pokud je cesta dobře navržená, dokáže nabídnout kombinaci intenzivních zážitků, unikátní přírody i momentů, které si člověk pamatuje ještě dlouho po návratu.