Blue zones – zóny věčného mládí

Poměr stoletých mužů a žen je na tomto ostrově ve Středozemním moři prý jedna ku jedné. Což je světový unikát, protože jinde je pět stoletých žen na jednoho muže stejného věku. Na Sardinii jsem byla mnohokrát, ráda sem jezdím na jaře, když hornatý povrch ostrova rozvoní kvetoucí macchia, původní hustý křovinatý porost, jenž se na některých místech zachoval dodnes. A pak na podzim. Moře je teplé, slunce vlídné, lidé zklidnění. Hordy turistů se vrátily domů, a tak je čas pro místní, aby si rovněž užili krás svého ostrova. V paměti mi navždy zůstane například večer v kavárně, která se v jednu chvíli změnila v improvizovanou tančírnu. K tanci mě vyzval muž v růžovém polo tričku, opálený, s veselýma očima. „Rád bych si s vámi střihnul i něco rychlejšího. Mám však nový kyčelní kloub, musím být opatrný. Ale když přijedete za rok na oslavu mých pětaosmdesátých narozenin, budu zase ve formě a svůj dluh vůči vám splatím,“ usmíval se vrásčitý muž, načež mě stiskl tak pevně, až se mi z toho málem srolovaly ponožky. Takoví jsou Sardiňané. Pořád plní vášně, pořád se radují, pořád plánují, pořád se na něco těší. A ženy? To samé v bleděmodrém. O věku se tady nemluví. Proč také? Dámy si vykračují ve zlatých sandálkách a klobouku tak širokém, že by pod něj schovaly celý maturitní ročník 1940.

Pohyb a ovčí sýr

Slunce na Sardinii svítí tři sta šedesát dní v roce, a to se musí na nátuře člověka odrazit. Kromě toho je druhý největší ostrov ve Středozemním moři (první je Korsika) úchvatný na každém svém metru čtverečním. Svůj kout si tady najde každý, na Sardinii totiž mají pláně, hory, lesy, potoky i skály, vystupující přímo z moře. Přírodu tady ještě nikdo nestačil zničit, a tak láká k několikahodinovým výšlapům, které možná vyčerpají tělo, ovšem duše si lebedí. Dechberoucí průhledy skrz hustou zeleň na bíle zpěněné kloboučky vln, cvrkot cikád, štěbetání ptáků, vůně piniových borovic, komu by se tady chtělo umírat! Ostrov poskytuje mnoho příležitostí k pohybu, oblíbené jsou výlety na kole kolem pobřeží i horské etapy pro cyklistické nadšence. Hodně turistů se už za brzkého rána vydává do kopců kolem farem a pastvin. Ovcí je tu nepočítaně, říká se, že dvakrát více než obyvatel. Mimochodem, právě ovčímu sýru a kozímu mléku připisují odborníci část zásluh, pokud jde o silný imunitní systém. Podmořské bohatství využívají Sardiňané nejen jako atrakci pro milovníky potápění, ale také pro svou kuchyni. Právě středomořský způsob stravování považují nutriční specialisté za ten nejzdravější. Ostrov se vyplatí projet celý a zjistit, jak vypadá jedna z nejkrásnějších pláží světa Cala Luna či uhrančivě krásná Neptunova jeskyně na mysu Capo Caccia, a hlavně poznat zdejší obyvatele věčně nabité optimismem.

2. KOSTARIKA: poloostrov Nicoya

Poloostrov omývaný vodami Pacifiku patřil mezi nejjižnější výspu aztécké kultury, a i když toto slavné období skončilo neslavně, ve vzduchu se pořád cosi z minulosti bájné říše vznáší. Hrdost a nezávislost, to je pocit, který silně vnímám na každém kroku. Ale také radost a uvolnění, aby ne, jsme přece uprostřed dvou světů, Severní a Jižní Ameriky, přičemž si Kostarika dokázala vzít to lepší z obou. Slušnou životní úroveň severu a zároveň jakousi lehkost, a hlavně soudržnost jihu. Rodiny se zde scházet nemusejí, protože většinou žijí pohromadě, tvoří malé komunity, kde každý přispívá svým dílem a nikdo není sám. Život v komunitě blízkých dokáže život prodloužit až o celých osm let. Místní si stejně jako turisté pochvalují neměnné tropické klima s teplotami plus minus šestadvacet stupňů po celý rok. Vlhkost je díky oceánu vysoká, obojí dohromady pak dává prostor všemožným tropickým rostlinám i porostům. Tenhle středoamerický kousek země je jedna velká bujná botanická zahrada, která přitahuje turisty z celého světa.

Atlas ptáků

Na poloostrově Nicoya jsem navštívila všechny tři národní parky, a kdybych vám měla poradit ten nejlepší, budu v koncích. Každý mě okouzlil svým způsobem. Las Baulas je známý tím, že zde bylo nalezeno největší vejce karety obrovské na světě. Je tady hodně lesů a bažin, takže se vyplatí zůstat na pobřeží. Pláže mají sice dohromady jen čtyři kilometry čtvereční, ale lepší podmínky pro surfování byste v regionu hledali jen těžko. Rezervace Barra Onda je unikátní tím, že byla vytvořena pro vědce, kteří propátrávají četné vápencové jeskyně. V současnosti je v národním parku Barra Onda nalezeno 42 jeskyní, z nichž jen 19 bylo plně prozkoumáno. Nejdelší z nich (Santa Anna) jde do hloubky 240 metrů. V podzemním komplexu jeskyní bylo učiněno mnoho úžasných objevů od pozůstatků starověkých zvířat přes stopy lidské činnosti z předkolumbijské éry až po stalagmity a stalaktity nepředstavitelných barev a forem. Na povrchu pak není nouze o setkání s opicemi, jeleny, mývaly, skunky, a hlavně mnoha druhy neuvěřitelně barevně vyvedených tropických žab. Pokud chcete některá zvířata poznat důkladněji, nezbývá než se vydat do třetího z národních parků, který se jmenuje Diria. Právě tady se totiž nachází zoo sice malá, zato však slibující pestrou nabídku domorodých savců a ptáků. Je to jako byste listovali kresleným atlasem fauny Střední Ameriky, jenom se ty barevné obrázky hýbou.

Vzácné suvenýry

Fazole, kukuřice a dýně. To je svatá trojice středoamerické food kultury a dlouhověký poloostrov Nicoya nezůstává pozadu. A k tomu si přidal papáju, banány, sladké brambory a speciální druh broskví. Ze všech těchto surovin kouzlí ženy lahodná a barevná jídla. Obejdou se bez cukru, zralé ovoce, jež na talíř většinou přistane rovnou ze stromu, ke sladkému životu prý úplně stačí. Nic jiného na té dlouhověkosti pravděpodobně nebude. Ovšem, co si budeme povídat, právě tyhle čerstvé ingredience spolu se srdečností a pospolitostí, to vše v kulisách tropické přírody, je to, co nám ostatním nejvíc ze všeho chybí. Není tedy divu, že právě tady můžeme najít svůj elixír mládí.

3. ŘECKO: ostrov Ikaria

Dlouho jsem vzdorovala mánii mých známých, kteří se do Řecka opakovaně vraceli. Někteří dokonce už jinam nejezdí. Vždyť je tolik krásných míst, proč se připoutat k jednomu jedinému? Pak jsem navštívila ostrov Ikaria a bylo mi to najednou jasné. Proč jezdit jinam, když tady je tak krásně? Platí to samozřejmě i o dalších ostrovech v Egejském moři, tenhle je ale výjimečný. Před deseti lety to časopis New York Times vystihl skvělým titulkem: Ostrov, kde lidé zapomínají umírat. Takhle, ne že by tady toho měli tolik na práci. A v tom bude nejspíš kouzlo zdejší dlouhověkosti. „Nepoužíváme hodinky, spát chodíme, kdy se nám chce, neznáme stres a nikdy se jeden na druhého nevytahujeme,“ řekl prý jedné cestovatelce na trajektu muž z ostrova Ikaria.

To správné jídlo

Dan Beuttner, novinář, jenž léta na zeměkouli pátrá po koutech, kde se lidé dožívají nejvyššího věku, napsal o ostrově Ikaria, že tady lidé připravují ta správná jídla tím správným způsobem. To znamená, že domácí suroviny zbytečně nekombinují, vaření je jednoduché a účelné. K tomu si přidejte potraviny, které se pravidelně umísťují v top žebříčcích těch nejlepších jídel pro lidskou imunitu, a máte jasno. Brambory, kozí mléko, med, luštěniny, zelenina ze zahrádky (co si nevypěstuji sám, to nejím!), ovoce a ryby. Posledních dvou položek ale jen trochu. „A také místní víno, které ovšem musíš pít jenom s přáteli, nikdy ne sama,“ směje se stařík, když se ho ptám, co dělá pro to, aby zůstal dlouho živ. Vlastně ho ta otázka překvapila. Pokrčí rameny, roztáhne ruce a udělá jimi oblouk, který obsáhne pevninu, moře i oblohu. Výmluvnější gesto nemohl zvolit.

Koupel nad mořem

Ikaria není ostrov, kam by se turisté hrnuli. Proslavený je skutečně snad jen tím, že zde žije hodně stoletých lidí. Což je skvělé, protože dovolená v tomhle místě vám život možná neprotáhne až do té stovky, ale o pár týdnů ho prodlouží určitě. Čistá příroda a vysoké hory, hluboké strže, divoké vodopády, hřebenové trasy na samém přechodu mezi nebem a zemí, to je učiněný ráj pro všechny milovníky horské turistiky. Zejména chodníky po horských římsách jsou velmi oblíbené, ovšem pozor, tohle už není pro každého. Nicméně i běžně zdatný turista si tady najde své cesty, z nichž některé vedou až k příjemnému objevu, že i v necelé tisícovce metrů nad mořem se můžete vykoupat přímo pod zpěněnými vodami stříbřitého vodopádu. Ikaria má dvě mohutná horská pohoří, obě lze zdolat celá v rámci treku. Jednodenní výlet to ale rozhodně nebude. Ale to byste stejně nechtěli. Výhledů na starodávné vesničky i mořské zrcadlo hluboko pod vámi se totiž také za jeden den nenabažíte. Po cestě vás navíc čeká opravdový unikát, nejstarší les v regionu ostrovů Egejského moře. Obejmout tady můžete až tři sta let staré duby a mnoho dalších velikánů, o jejichž léčebných účincích se vyprávějí legendy.

4. JAPONSKO: ostrov Okinawa

Tahle modrá zóna mi v cestovatelském deníčku zatím chybí. Přesto vám mohu zprostředkovat osobní zážitky z návštěvy japonského ostrova vzdáleného cca dvě hodiny letu od Tokia. Jeden z našich příbuzných tam totiž léta pracoval na americké vojenské základně, jichž jsou zde desítky. Ano, Okinawa je přesně ten ostrov, o kterém se hodně mluvilo během druhé světové války a o němž se i dnes čas od času dočtete v novinách. Zpráva se většinou týká nesouhlasu a boje – dosud marného – obyvatel ostrova proti přítomnosti amerických vojáků. „To je ale asi tak jediné, čím se zdejší lidé stresují,“ řekl mi známý, když jsem se ho na Okinawu vyptávala. I když stres prý není v jejich případě to správné slovo. „Mám pocit, že ho ani neznají,“ vrtí hlavou muž, jenž na hornatém zeleném ostrově strávil několik let.

Vepřové na talíři

Subtropické klima, minimální výkyvy teplot, svěží horská krajina. Je to trošku jako přes kopírák s dalšími blue zones, ale stejně jako ty ostatní, i Okinawa má něco svého. Ikigai je japonský výraz pro důvod k životu. Uslyšíte ho tady často, stejně jako další slova důležitá pro pochopení, proč právě tady žije tolik stoletých lidí. Například moai, které označuje skupinu celoživotních přátel. Pokud takovou máte, nikdy nezažijete pocit osamělosti. A naopak velmi často zažijete radost z darování sebe sama těm ostatním. I to podle Okinawanů patří k tajemství longe vita. Umět se dát. Ale pozor, to není totéž, co rozdat se. Do třetice hara hachi bu – uh, to je název způsobu stravování, jakéhosi dietního zlatého pravidla, které by se dalo volně přeložit jako jez do polosyta, pij do polopita. S tím rozdílem, že Okinawané to skutečně dodržují. „Přestože jedí hodně vepřového masa, konzumace je tady prý nejvyšší v celém Japonsku, nikdy jsem na Okinawě neviděl obézního člověka,“ potvrzuje můj známý a dodává, že snad každý tady chodí pěšky – a to i na dlouhé vzdálenosti. A všichni denně zahradničí. Svoje výpěstky pak také konzumují čili bio kvalita zaručena. Zeleniny prý Okinawané snědí víc než většina lidí. K tomu pak tofu, celozrnné obiloviny a luštěniny. Obyvatelé ostrova rádi chodí na dlouhé procházky a praktikují bojová cvičení. Ostatně Okinawa je považována za kolébku karatedó. Také se oddávají meditaci nebo józe na břehu moře, někteří i dvakrát denně – při východu a západu slunce. To všechno poskytuje prostor pro trénink mobility, což je pro dobrý pocit ve stáří velmi důležité.

Ať žijí koráli!

Japonsko si asi málokdo spojí s deštnými lesy. A přesto tady jsou. Prefektura Okinawa, do které kromě stejnojmenného ostrova spadá dalších 149 ostrovů, je totiž nejjižnější z celého Japonska. Na severu ostrova dokonce mají deštný les, jenž byl vloni pro svou jedinečnou biodiverzitu zapsán na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Na témže seznamu, ovšem v kolonce památek, jsou pak zapsány ruiny pevností, které tu po sobě zanechali vládcové Království Rjúkjú, jehož býval ostrov centrem. Karibik Japonska, tak se říká zdejšímu regionu. A ne neprávem. Nádherné pláže, drobné ostrůvky, tropické klima, teplá voda, uvolněná nálada a teplo po celý rok. Pokud hledáte přesně tohle, vydejte se na Keramské ostrovy, což je asi dvacet pidiostrůvků, nebo spíš korálových útesů, kde můžete strávit den koupáním, šnorch- lováním nebo výletem na mořském kajaku. Krásné pláže jsou i na samotné Okinawě, ty nejlepší najdete na západním pobřeží. Nejoblíbenější je pláž Manza, která leží asi hodinu a půl od hlavního města prefektury Naha. Ať už se ale vydáte na jakoukoliv stranu, nebo jakýkoliv ostrov, všude narazíte na barevné a stále nesmírně živé korálové útesy. Jsou to takové deštné pralesy moře. Do těch opravdových, na pevnině, si také můžete udělat výlet. Výpravy do nitra zeleně jsou zde velmi oblíbené a turisty vyhledávané.

PLACE TO BE

NANTIPA – Kostarika

Nicoya je největším poloostrovem Kostariky, od pevniny jej odděluje stejnojmenný záliv. Představuje zelený ráj na Zemi, nachází se zde tři národní parky a několik dalších chráněných území. Pár kroků od nekonečnosti Tichého oceánu na vás čeká místo, kde dny trvají déle a kde život lemovaný tropickým deštným pralesem neplyne mezi prsty. Resort NANTIPA ležící na dlouhé pláži Santa Teresa je butikovou lahůdkou pro fajnšmekry. Nabízí devatenáct bungalovů a suit a také dvě plážové vily disponující veškerým možným komfortem. Nantipa je domorodý výraz pro modrou, která prostupuje designovým resortem, kde každý prvek inspirovala obloha a oceán.

CASCIONI ECO RETREAT – Sardinie