Země rudých písků

 

O mnoha místech na Zemi se říká, že jejich krása je dechberoucí. V případě Namibie to není nadsázka, ale prostý fakt. Stát s nejmenší koncentrací obyvatel v Africe vás přivítá s otevřenou náručí. Duším hledajícím únik z mraveniště civilizace umožní ztratit se v nádheře červených dun, na pláních plných divokých zvířat nebo na tisících kilometrech pláží omývaných Atlantickým oceánem. Je plná neuvěřitelných kontrastů barev i živlů. Třeba vám dovolí dotknout se hvězd, které se nad ztemnělou pouští zdají tak nízko. Září jako oči nočních dravců. Staňte se, alespoň na chvíli, Jeanem-Paulem Belmondem, který ve filmu Cesta zhýčkaného dítěte hledal coby ředitel velké společnosti nový život na odlehlém místě planety.

Důvody, proč navštívit bývalou německou kolonii, není třeba dlouho hledat. Její přírodní bohatství je jedním slovem fascinující. Jméno dala Namibii poušť, jejíž název v domorodém jazyce znamená nesmírný nebo velká prázdnota. Na názvech některých z nejnavštěvovanějších míst si pravděpodobně vylámete jazyk. Kdysi dávno se na obálce časopisu National Geographic objevila fotografie surrealistické krajiny od světoznámého fotografa Franse Lantinga. Od té doby míří stovky, možná tisíce fotografů a turistů na místo, kde zmíněný světoznámý snímek vznikl. Je z bývalé oázy obklopené vysokými červenými dunami. Oáza vyschla a mrtvé akácie zčernaly. Příroda tak vytvořila obraz hodný starých malířských géniů. Vezměte si fotoaparát a zkuste mrtvé stromy v Deadvlei ztvárnit po svém. Možná se vám to nepodaří tak úžasně jako slavnému fotografovi, ale zážitek z toho místa bude stejně jedinečný. Nádherných míst má tato bohatá a bezpečná africká země opravdu spoustu. Ať zamíříte na slavné pobřeží Koster plné vraků lodí, nebo se vydáte na safari do národního parku Etosha, všude budete okouzleni. Na jihu země se nachází jedna z největších atrakcí Namibie, Fish River Canyon, největší kaňon Afriky a druhý největší na světě po americkém Grand Canyonu. Namibie disponuje nejen přírodními krásami, dokáže uchvátit i luxusním zázemím nachystaným pro náročné cestovatele uprostřed namibijské pustiny. Designové lodge s prémiovými službami, fine dining zážitky a výhledy k nezaplacení zintenzivňují radost z pobytu v nejstarší poušti světa, kde panují stejné podmínky už osmdesát milionů let. 

Mě přivedl do Namibie rozhovor s Marlice van Vuuren, nejslavnější tváří ochrany namibijské divočiny, která prováděla diváky několika pořady Animal Planet. Ve spolupráci s nadací Shiloh Jolie-Pitt foundation, založenou Angelinou Jolie a Bradem Pittem, pečuje o osiřelá zvířata v naději, že je bude moci opět vrátit do divočiny. Bývalí hollywoodští manželé mají k Namibii hluboký vztah, narodila se zde jejich dcera Shiloh, jejímž jménem v zemi pomáhají. Portfolio dobročinných aktivit Marlice van Vuuren je široké, zahrnuje i školu pro bušmenské děti. Na domluvenou schůzku v její lodgi, která nese jméno Naankuse, což v jazyce původních obyvatel znamená Bůh nás ochrání, přišla pozdě. Jak jsem brzy zjistil, chodí všude pozdě. Vždycky se jí něco důležitého připlete do cesty. Třeba sundávání paviánů ze střechy. Pro Marlice nic výjimečného, byli jí přece i na svatbě. A pak se přiřítí z buše jako vítr. Najednou je jí všude plno. „Sorry, sorrrry,“ zadrnčí v omluvě výrazné afrikánské r. Za pár minut v její přítomnosti máte pocit, že se znáte léta. A přitom mi to mělo být jasné od začátku. Zvířata žádnou komedii netolerují. Vidí vás hned takové, jakými ve skutečnosti jste. A zvířata jsou její život. Během pár příštích dní s ní jsem pochopil, jak velké srdce má tahle dívka z africké farmy, ochránkyně zvířat a křováckých dětí. 

„U nás doma je to neustálá soutěž,“ snaží se Marlice udržet mladšího syna na klíně, ten ale dává přednost labradorovi ležícímu pod stolem. Načež se přihrne malý pavián a začne si na ni dělat nárok. „To je moje máma!“ piští ten malý opičák. „To je naše máma!“ křičí dva malí blonďatí kluci. Ve škole postavené pro bušmenské děti se začínám ztrácet, kolik těch různých dětí a mláďat si na ni dělá nárok Děti bušmenů jsou jako drobounká ptáčata. Obklopí Marlice a švitoří tím zvláštním jazykem, který připomíná bublání vody, zpěv ptáků a šepot nočního buše. Možná připomíná všechno dohromady. A možná nic z toho. Ničemu mně známému se to nepodobá. Najednou Marlice dvakrát mlaskne, pískne jako probuzený pták a děti se začnou smát. Hovořit téměř zaniklým jazykem je přece úplně normální. Stejně normální, jako sdílet ložnici s paviány. 

„Měla jsem v posteli osmdesát tři paviánů,“ vzpomíná Marlice, než zahlédne můj výraz. „Nééé,“ začne se smát. „Ne najednou. V průběhu deseti let jsem se starala o malé paviány. Dudlík, plínky... Jsou stejní jako lidské děti. Schopní učit se ty samé věci. Ale jen do pěti let, pak se jejich mentální vývoj vydá zcela jiným směrem. Ale jestli chceš, můžeme na procházku s těmi nejmladšími.“ Těžko se odmítá nabídka procházky s paviány. „Bobbjane, come, bobbjane,“ volá Marlice do buše a zhruba dvacet paviáních výrostků následuje svou adoptivní mámu. V tílku a džínových kraťasech vede svou opičí rodinu korytem potoka. Zvědavé prsty se snaží objevit sladké tajemství jejích kapes. Je vedro. Tak proč chodit, když jsou tu lidské taxíky. Šup. Seraphina sedí na zádech jednoho z dobrovolníků. A za odměnu mu vytvoří na rameni nepříliš voňavé překvapení. Hop. Sedí další pavián na ramenou Marlice. Já jsem v tlupě nový. Ale nakonec to jeden z paviánů zkusí. Nabízí mi dlaň. Tak mu podám svou a hned je na mých ramenou. Jenže si uvědomí, že mě nezná, a pro jistotu mě kousne do hlavy. Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. „Ty jsi říkala, že jsi měla paviány na svatbě?“ ptám se Marlice na cestě zpět. „Ano, a strašně se tam opili. Ochutnávali víno od hostů a pak se klouzali a zvrhávali všechno, co bylo na stole. Druhý den měli opici jako lidi. Seděli s hlavou v dlaních a bylo jim blbě. Ale měla jsem tam i gepardy, měli mě vést k oltáři. Jen pastorovi se to moc nelíbilo (smích).“ Opice s opicí a gepardi v kostele. 

Vás nedoprovázeli gepardi na svatbě? Nespí s vámi v posteli? Neděláte berany, duc, když se vítáte? Tak co vůbec děláte? Tenhle pocit s ní brzy získáte. Costner tančí s vlky, Marlice s gepardy. Jenže to není film. Ta holka je cvok, napadne vás, než zjistíte, že má každý ten taneční krok dopředu připravený. Raz dva tři, á dva tři... Tohle je dámská volenka. Pohladit, vytáhnout klíště, obejmout, uhnout kousnutí, škrábnutí, nakrmit, milovat, ztrácet... Ale loučení s těmi, kteří se vracejí tam, kam patří, přece bolí stejně. Marlice své miláčky vrací africké přírodě. Nevím, jak moc tahle loučení bolí, či těší. Neptal jsem se. Hlídala mi záda, když jsem vleže fotil smečku hyenovitých psů. „Chachacha, chachacha,“ volá smečka, když vytrhne Marlice z ruky dřevěnou hůl. Svítí jí oči. Má to ráda. „Dnes si o tom budou večer vyprávět!“ řehtá se. Když si ráno přijdou surikaty pro vajíčka, přestávám její zvířecí přátele počítat. Stejně to nemá konce. „Umíš si představit, že bys žila jinde?“ ptám se při loučení. Její oříškově hnědé oči v té chvíli potemní a já ji vidím prvně vážnou. „Já bych jinde zemřela.“ 

Tohle přesně s vámi dokáže udělat Afrika. Připoutá si vás k sobě. A pokud nemáte možnost v ní přímo žít, musíte se stále vracet. A pokud máte chuť si vyzkoušet, jak žije novodobá Joy Adamsonová, máte možnost. V rámci ubytování v krásné luxusní lodgi, kam neváhaly za zážitky vyrazit i hollywoodské hvězdy formátu Jolie a Pitta, můžete absolvovat program s názvem Behind the Scenes with Marlice. Setkáte se se všemi zvířecími obyvateli záchranné stanice Naankuse v doprovodu Marlice a odnesete si domů opravdu nezapomenutelný zážitek. A pokud milujete romantiku v sedle, můžete den zakončit vyjížďkou na koni do okolní buše při západu slunce. Pak už vás čeká jen skvělá večeře a některé z výběrových jihoafrických vín z místní vinotéky.